* fitra - knihovna *

  zdroj: Diego Rivera (1886 - 1957) @ Evgeny Zhivago

 

  foto: politická karikatura z časopisu Puck založeného ve Spojených státech v r. 1877 @Puck magazine "Jak jsme se stali kolonií" Ilona Švihlíková (Rybka Publishers, 2015), Počet stran: 232 Kam jsme za posledních pětadvacet let došli? V jaké „kondici“ se Česká republika dnes nachází? A především: Kam směřujeme? Renomovaná ekonomka s politologickým vzděláním ve své nové knize s provokativním, leč bohužel přiléhavým názvem Jak jsme se stali kolonií, popisuje cestu, kterou jsme od tzv. sametové revoluce až po dnešek prošli, analyzuje současnou situaci a zároveň načrtává možnosti budoucího vývoje. Obraz, který nám autorka vykresluje, není příliš radostný, její pohled se ovšem opírá o empirická fakta, nikoli o ideologicky podbarvená dogmata, jimiž jsme – především ze strany mainstreamových médií – dennodenně krmeni. Na rozdíl od většiny „oficiálních“ ekonomů, kteří vývoj po roce 1989 vnímají jako celkově pozitivní, byť s drobnými, odstranitelnými vadami, se Ilona Švihlíková neo

  foto: Metropolis (1927), rež. Fritz Lang, vizualizace/animace: Otto Hunte, Erich Kettelhut, Karl Vollbrecht ( ukázka zde ) "Obtížnost definice modernismu je notoricky známá. V rámci schématické definice bych zdůraznil tři jeho dimenze: 1. Tématicky spočívá modernismus ve vzpouře proti řádu a zejména proti buržoazní spořádanosti. Důraz je kladen na individualitu Já a na neustálé hledání nové zkušenosti. Ústřední premisa zní, že lidské zkušenosti nelze stavět žádné překážky, že nic nesmí být svaté. 2. Po stylistické stránce se modernismus vyznačuje syntaktickým jevem, který nazývám "zánikem distance". Jde o úsilí dosáhnout bezprostřednosti, sílu efektu, souběžnosti a mimořádnosti skrze zrušení estetické a psychické distance. Snižování estetické distance vytlačuje nezúčastněnou reflexi a uzavírá pozorovatele do zakoušeného prožitku a uvolňuje prostor snění a halucinaci, instinktu a pudu. Ve všech těchto ohledech modernismus zavrhuje "kosmologii racionality", kte

  foto: politická karikatura z časopisu Puck založeného ve Spojených státech v r. 1877 @Puck magazine (wikipedia)   "Rostoucí bohatství plutokarcie, které se v americké "pozlacené éře" stalo zcela zřetelným, znamenalo, že práce a akumulace přestávaly být cílem samy o sobě, nýbrž prostředkem k luxusní a okázalé spotřebě. Status a jeho příznaky, nikoli práce a vyvolení Bohem, se staly znamením úspěchu. Tento jev doprovází vzestup nových tříd po celé sociální dějiny. [...] Hlavní rozdíl je ovšem v tom, že dřívější zbohatlické třídy si snadno vytvářely odstup od zbytku společnosti a sociální proměny, jimiž procházely, proto život nižších tříd často podstatněji neovlivnily. Z tohoto pohledu znamenala skutečnou revoluci 20. léta 20. století, kdy nástup masové výroby a spotřeby začal přetvářet život samotné střední třídy.  V důsledku toho byla protestanská etika jakožto sociální realita a životní styl střední třídy vytlačena materialistickým hédonismem a puritánský duch jakýmsi

"Egon Hostovský a Lewis Mumford. Egon Hostovský patří k hrstce česky píšících autorů, jejichž dílo upoutalo pozornost anglo-amerického světa. Ačkoliv se sám dívá v Literárních dobrodružstvích českého spisovatele v cizině na svou mezinárodní kariéru značně skepticky, ačkoliv v korespondenci přátelům  i ve svém díle mnohokrát proklamoval svou filiaci k českým kořenům a vyjadřoval nedůvěru, či alespoň rezervovanost vůči americkému způsobu života, faktem zůstává, že velkou část své literární i životní dráhy strávil právě v americkém prostředí. Je tedy více než pravděpodobné že toto kulturní a civilizační pozadí vykonávalo zřetelný tlak na jeho dílo. Zdánlivě je možné ho sledovat především v podobě jistého. „negativního" principu, který lze zaznamenat v plánu postav či vypravěče jako úzkost, nedůvěru, zoufalství, strach před neosobní betonovou džunglí amerických velkoměst, před životním stylem orientovaným na výkon. Hostovského vypravěči i postavy se mnohokrát (nejzřetelněji napří

  "The City in History: Its Origins, Its Transformations, and Its Prospects" Lewis Mumford (Harcourt, Brace and World, 1961)

  Slapská přehrada (1958) František Bílek (1872-1941) Sochař, řezbář, kreslíř, grafik, architekt a keramik. V letech 1888 – 1890 byl žákem pražské akademie umění u profesora Pirnera. V roce 1891 vstoupil v Paříži k profesoru Injabertovi  a v letech 1891 – 1892 se učil sochařství na akademii Colarossi. V Paříži mu byl rádcem Hynais a sl. Braunerová. V roce 1902 pobýval v Itálii. Pak trvale přesídlil do Prahy, byl ve styku s Juliem Zeyerem a od roku 1900 s Otokarem Březinou, jehož básnické dílo s výtvarnickým názvem „Stavitelé chrámů“ ho velmi zaujalo a oba se spojili k práci. Byl sochař mystik, náboženský blouznivec, ve svém tvoření byl ovládán vidinami, alegoriemi, symboly věcí nadpozemských. Vydal několik grafických publikací, mnoho drobných dřevorytů, grafických portrétů ex libris aj. I v grafice nepropagoval krásu, ale ideu. Hovořil v symbolech o duchovních věcech člověka. Účastnil se mnoha výstav jak s grafickými, tak keramickými pracemi. (Tomanův slovník) Stavba Oravské přehrady (

  foto: "František Hudeček" Jiří Machalický, Martin Zeman (Galerie Moderna, 2011) Mám raději umělce než umění...Dokument o Jindřichu Chalupeckém (Vltava, 2010, 55 min.) Dokument Romana Štětiny a Michala Pěchoučka Mám raději umělce než umění vznikl v roce 2010 jako příspěvek ke stému výročí narození Jindřicha Chalupeckého (1910 – 1990) a také jako zamyšlení nad významem prestižní ceny pro mladé české výtvarné umělce. Ta vznikla z podnětu Václava Havla, Theodora Pištěka a Jiřího Koláře a nese jméno významného českého teoretika a kritika. "Zvukové nahrávky, které pořad provázejí, pocházejí z projektu NEJMILEJŠÍ ZVUKY PRAHY. Poděkování patří Miloši Vojtěchovskému a dalším autorům".  "Co je to kritika? Je to vůbec nešťastné slovo… kritika. Zní to jako psaní rozsudků a hlavně odsudků. Ale psát rozsudky a odsudky, to je to nejsnadnější, nejúspěšnější, nejneplodnější a dokonce nejnebezpečnější, co se v umění dá dělat. Nebo se myslívá, že kritika, to je něco jako kv

  foto: Kniha " Krize modernismu " M. A. Lifšic (Odeon, 1975) je ideový zdroj představitelů Manifestu radikálního realismu (2016), text manifestu @Artalk . Stati předního sovětského filosofa a estetika Michaila Aleksandroviče Lifšice a jeho ženy přispívají k prohloubení a obohacení marxisticko-leninské estetiky. Rozebírají ekonomické, společenské, filozofické, ideové i estetické kořeny modernistické tvorby a podávají kritiku úpadkových směrů ve výtvarném umění. Charakteristickým rysem Lifšicových prací je organické sepětí estetiky s problémy života společnosti a důsledná obhajoba socialistického realismu proti revizionistickým názorům vestetice. (anotace Odeon) Kdo se bojí červené? 13. 2. 2017  - 13. 3. 2017 @Galerie mladých Vasil Artamonov, Dominik Forman, Alexey Klyuykov, Lenka Štěpánková Výstava je výběrem z tvorby dlouhodobě spolupracujících autorů, které v současnosti pojí členství ve Svazu sovětských umělců. Toto širší mezinárodní uskupení založené na podzim roku